na Blog.cz

Už několik dní se snažím nejprve časově dostat a posléze "chuťově" dokopat k zápisu do blogu. Tak jsem tady. Kde že jsem to tedy přestala?

Co se týkalo školy, ony tři dny, které zbývaly do odletu do Chesteru, jsem spíše než nad studiem proseděla doma u filmů. S opojením z hotových písemných prací se nedalo dost dobře bojovat, navíc s vidinou zasloužené dovolené, to vážně moc nešlo. Pravda, občas jsem se objevila v knihovně, abych vyhledala nějaký ten materiál k esejím, ale to spíš pro klid duše.

Co se týká problémů se spolubydlícím (zasvěcení ví), od mého návratu z Londýna byla atmosféra v bytě po (ne)slavné konfrontaci změněná k nepoznání. Naoko vládnoucí pohoda, která panovala před vyřčením mé nespokojenosti, se obrátila v chladnou ignoraci. Po téměř měsíci, kdy jsem si z toho vypěstovala averzi nejen vůči němu, ale také vůči tomuto bytu a potažmo Limericku jako takovému, nebylo divu, že se mi týdenní pobyt v UK po boku Daniela zdál jako dovolená v ráji.

A tak jsem zcela šťastná spakovala batůžek a odjela o Shannonu chytit letadlo směr Manchester.

Na letišti mě ale Daniel nečekal. Místo něj přišel nějaký vousatý mladík, který se za něj vydával. Při pohledu na něj mi doslova spadla brada... Krásný chlap, no.

Po dlouhém čekání na zpožděný coach do Chesteru jsme se pomalu vzdávali naděje, že noc nestrávíme na letišti. Naštěstí se autobus ale objevil (bez jediné známky omluvy) a my se mohli vydat na dvouhodinovou cestu do Danielova rodného města.

Prvotní dojmy z Chesteru byly smíšené - absolutně nádherná architektura, ale ta omladina... Pánové motající se po notných dávkách alkoholu a slečny v botách s abnormáními platformami a ještě nenormálněšjími podpatky, v hadřících sotva zakrývajících to nejnutnější, ačkoli já se klepala zimou ve svetru a sportovní bundě, v níž jsem samozřejmě vybočovala a byla těžce out.. Bohužel mi to připomnělo Limerick i Londýn, a tak se dostávám k závěru, že takhle to teď na ostrovech asi frčí. Hm..

Seznámení s Danielovou maminkou proběhlo v přátelském duchu a mně spadl kámen ze srdce. Měly jsme možnost si několikrát výborně povídat, a když jsem odjížděla, bylo mi řečeno, ať kdykoli přijedu na návštěvu i bez ptaní. Jsem moc ráda. Byla jsem rovněž představena domácímu mazlíčkovi, kočce Rocky, která ač přes svůj pokročilý věk devatenácti let byla překvapivě příjemná a dokonce mě vyznamenala svou přízní natolik, že mi několikrát sama od sebe přišla odpočívat na klín. Jsem poctěna. Taky jsem byla vystavena rentgenovým očím několika Danielových přátel. Snad jsem prošla schvalovací komisí :o)

Jednou jsme si sice udělali výlet do Liverpoolu, ale jinak jsme čas v UK věnovali zkoumání Chesteru a vůbec mi to nevadilo. Popravdě, v Chesteru se mi líbilo ohromně, ačkoli mě tam jednou atakovali vajíčkem při noční procházce nějací vtipálci v autě a ačkoli si mě jednoho slunečného dne vybral jakýsi opeřenec za toaletu. Stejně jsem měla hezký pocit, bylo mi přijemně, hezky se koukalo na okolí a vůbec. Cítila jsem se vítaná a jako doma.

Ani se mi nechtělo zpátky na zelený ostrov. Ale co se dalo dělat, lístek na bus a trajekt byl koupený. Noční jízda původně slibující hodiny spánku se ukázala jako velmi nepohodlná. Spát se nám podařilo až na trajektu, kdy jsme ukořistili místečka pěkně v jednom rožku místnosti a schrupli si aspoň na tu hodinku a půl. Něco po osmé hodině přišel čas tentokrát na seznamování Daniela s mými přáteli. Nejprve jsme se potkali s Míšou Zubalíkem, kterého jsem měla tu možnost konečně vlastně potkat naživo a pořádně si popovídat. Společně jsme se vydali na pouť za svatým grálem do země nikoho. Alespoň tak by se dala popsat výprava za hledáním světového šampionátu v irských tancích, jež bylo umístěno zcela nesmyslně daaaaaaleko mimo centrum. No, nevím, ale cestovat z centra na místo pěšky, tramvají na konečnou, busem a ještě jednou pěšky a zabít tím vším hodinu a půl mi nepřijde jako dobrý začátek největšího irského soutěžně-kulturního zážitku. Na místě jsme se setkali ještě s Bachulkou (a dalšími). Mimochodem, Terezka mě hrozně moc potěšila, když si při tom všem koukání a sosání inspirace z tanců na Daniela taky udělala čas a pořádně si ho oťukala. Myslím, že ji přesvědčil a že tak pochopila, co na něm vidím :o) Navíc u nás obou zaválel už jen tím, že jakožto zcela nezainteresovaný netanečník se spánkovým deficitem usnul v průběhu soutěže pouze jednou a zbytek statečně koukal a snad byl doopravdy zaujat :o)) S Terezkou jsme taky měly čas i na sebe, probraly jsme velmi důležité věci a já jsem moc ráda, že k tomu došlo. Hodně věcí jsem si uvědomila a navíc dostala hromadu podnětů k přemýšlení. Samotné výkony na šampionátu mě překvapily. Ačkoli Bachulka nešetřila kritickým okem, já koukala s otevřenou pusou, protože minimálně krokové variace byly pěkné. O provedení by se se mnou asi mnoho lidí přelo, ale na to, že mám pořád smýšlení té vykulené holky jsem si užívala a zároveň mi tak nějak docházelo, že moje (kari)éra mě v tomto ohledu minula. Ale ono se uvidí, co a jak.

Přespali jsme v příjemné hostelu Avalon, který měl atmosféru a zajímavý mladý personál. Druhého dne jsme se měli znovu objevit na šampionátu, ale nakonec jsme to vzhledem k problémům s cestováním na místo konání vzdali a rozhodli se pro procházení dublinských památek. Vzhledem k tomu, že má švédská kamarádka z Limericku Camilla se rovněž vyskytovala v Dublinu se svým španělským přítelem Juliem, rozhodli jsme se pro mezinárodní dvojrande a ve čtyřech jsme tak procházeli památky. Viděli jsme taky Book of Cells, heč :o) A na výrobnu Guinessu jsme přirozeně vykašlali, pivaři nejsme a taky slepě nedáváme na rady každého turistického průvodce.

Odjeli jsme do Limericku v sobotu navečer a dostali se domů pozdě v noci. Lednička vyjezená. A na druhý den nás čekaly zavřené obchody, neb byla velikonoční neděle. Naštěstí máme benzinku hned za ubytovnou, která byla otevřeá, takže jsme hlady nepomřeli. Navíc jsme slavili šest měsíců ode dne, kdy jsme se na FB zkontaktovali. Půl roku... páni. Pondělí jsem sice strávila psaním eseje, kterou jsem dokončila až nad ránem, ale přesto jsme si v průběhu dne našli čas na krásnou spontánní akci ve znamení velikonoční výzdoby. Oba jsme si totiž posteskli, že je to poprvé, co slavíme Velikonoce daleko od rodiny, a tak jsme si udělali naše vlastní. Naštěstí mám chápavého muže, který už kdysi dávno odsoudil naše české zvyky s mlácením dívek, přesto se neubránil a s výmluvou na to, ať se mám aspoň trochu tradičně, mě postříkal svým deodorantem... No, zlatíčko, fakt :o)) Ale nestěžuju si, protože ještě napůl vyhrožoval napuštěnou vanou :o))

Jak jsem již řekla, pobyt v Limericku jsme na střídačku věnovali našim studijním povinnostem. Prošla jsem si ústní zkouškou z irštiny, psala esej. Daniel dělal výzkum k eseji a posléze taky psal. V podstatě jsme pracovali na směny. Já psala, když on spal, a já spala, zatímco pracoval. Sice jsme si nemohli tak užívat klidu jako v Chesteru, ale přesto jsem byla ohromně ráda, že jsme spolu. Pamatuju si, jak mi jednoho dne v Chesteru téměř omluvně řekl, že mu peníze přijdou až začátkem května a že u mě bude muset bohužel zůstat do té doby a jestli to není problém.. Blázen, nemohl mi udělat větší radost. Bála jsem se, že se budeme muset rozloučit už někdy 27.dubna, ale takhle jsme nakonec získali čas do brzkého rána pátku 6.května. Strávili jsme spolu tři krásné týdny a během nich jsme stihli ještě jeden výlet do Galwaye na představení Noctú a na pozvání Míši Zubalíka jsme přenocovali u něj.

Netroufám si na nějaké kvalifikované posouzení, přesto se chci alespoň pár slovy o této kulturní záležitosti zmínit. Noctú (s tečkou nad "c", v přepisu tedy spíše Nochtú) bylo velmi pozoruhodné představení. Jiné, a to v mnoha ohledech. Byla jsem připravená na to, že mám očekávat zcela nové pojetí, přesto mě to překvapilo. Už jen úvod, kdy na jeviště vtrhla parta kluků a holek v tréninkovém oblečení a zcela improvizovaně převedli zkrácenou verzi rozcvičky. Myslím, že v tuhle chvíli Daniel jakožto člověk irskými tanci nepolíbený vážně nechápal, co se to děje a jaký že to má význam. My, čeští irští tanečníci (já, Míša a Terka Bernardová) jsme se, pokud můžu hovořit i za ně, bavili. Představení umožnilo poměrně pravdivé, úsměvné a místy i hořké nahlédnutí do zákulisí irských tanců, a to ve velmi různorodém podání. Nutno poznamenat, že nešlo o tanec v prvé řadě, ba spíše naopak. Herecké vstupy samotných tanečníků následované tanečními čísly, v nichž se kombinovala precizní forma irského tance s prvky moderny, odhalovaly všední i nevšední a také mnohdy i osobní záležitosti ze života klasického irského tanečníka - ať už vrcholového, či "pouhého" nadšence. Odnesla jsem si z představení velmi dobrý pocit, že bylo "vysloveno" mnoho důležitých věcí. Odcházela jsem okouzlená myšlenkou, která poslední dobou neustále buší v mé hlavě, kterak je důležité, že když vás to baví, tak prostě tančíte, i když to třeba nevypadá navenek tak dokonale. Výkon představitelky role takovéto nadšené tanečnice/netanečnice byl naprosto úchvatný a při jejích sólech jsem doslova nedýchala. Je pravda naopak, že některé pasáže bych bez Michalovy interpretační výpomoci nerozluštila. Ale na druhou stranu to bylo možná tím, že jsem se soustředila na krokové variace prováděné na klasickou hudbu. Také jsem ocenila, že díky představení měl i Daniel jakožto člověk irskými tanci nepolíbený dobrou možnost poodhalit svět, v němž se již sedm let pohybuju. Rozhodně představení doporučuji ke shlédnutí, je to vážně zážitek.

Další zážitek, který mě v Galway čekal, bylo.... moře!! Teda vlastně rovnou OCEÁN. To se nedá popsat... Tak za prvé vody Antlantiku jsou kurňa studené! :o)) a za druhé je to skvělé a úžasné a prostě.. Všechno ve mně pištělo nadšením, a kdyby to někdo chtěl zobrazit, stačilo by se podívat o pár metrů vedle na dvě malé asi tříleté děti, které hrály s vodou hru "chyť si mě" a pokaždé s jekotem utíkaly z dosahu vln na bezpečí souše. Paráda. Mám spoustu mušliček.

Po pár dnech přišla středa a s ní písemná zkouška z irštiny. Zkoušky v Irsku jsou vážně zážitek. Máte pocit, jako že jste konečně opravdu na UNIVERZITĚ. Na stolech a vůbec kolem nesmí nic být, teda kromě propisek a ID karty. Vše odkládáte dopředu k dozorci. Zcela cizí lidi, kdepak vaši učitelé, vám rozdají orazítkované papíry, kam píšete odpovědi, rozdají i pomocné papíry, které stejně odevzdáváte taky. Pak rozdají zadání zkoušky. Běžně jsou na vypracování dány dvě hodiny, v případě cizího jazyka dvě a půl. V případě jakéhokoli podvádění hrozí "bububu" komise, kde se projedná váš vyhazov. V průběhu dvou a půl hodiny jsem vyplnila celkem jednoduchých sedm gramatických otázek ohledně gramatiky irštiny pro začátečníky a sepsala jednu esej na téma irská místní jména. Oddechla jsem si, tohle bych mohla mít v pořádku. Výsledky všech předmětů budou až po 20. červnu. Přesto odcházím s pocitem, že podle všeho irštinu mám v kapse stejně snad jako americkou literaturu a angličtinu jako cizí jazyk. Irský folklor mě teprve čekal. Vybrat si čtyři otázky ze šesti a během dvou hodin ke každé napsat esej na cca 1,5 strany, by nebyl takový problém, kdyby ta zadání nezněla tak pitomě, nebyla v angličtině a navíc kdyby mě do ruky nechytala příšerná křeč a do hlavy panika ohledně časové dotace k zkoušce, kterou je možné stihnout jen taktak. Ale zvládla jsem to taky, a tak doufám, že kromě evropského kina, které jsem dobrovolně vzdala, jsem zde zládla úspěšně všechny předměty.

Před mou vlastně poslední zkouškou z irského folkloru mě ale čekala jedna osobní smutná událost. Přišlo časné páteční ráno 6. května a já se na téměř dva měsíce musela rozloučit s Danielem, který zamířil zpět do UK splnit své studijní povinnosti a poprat se tam v záverečném boji o titul bakaláře. co budu povídat... Se slzami jsem nešetřila... Od jeho odjezdu je mi mizerně s občasnými východy sluníčka v náladě. Mám vlastně doslova napůl sbaleno, jsem psychicky zcela naladěna na odjezd. Nic mě tu nedrží. Nemám peníze na cestování, a protože většinu času hnusně prší, sedívám v pokojíku u počítače a brouzdám po netu. Začala jsem hledat práci i bydlení pro nás dva, neb plán je strávit společně minimálně tři měsíce, přičemž se uvidí, jak to půjde s financemi. Takže mě teď udržují při smyslech čísla dní, která zbývají do mého odjezdu zpět do ČR, jež se bude konat 18. května, a do setkání s Danielem stanoveného AŽ na 26. června.

A hlavou se mi honí různé otázky, kam se to vracím, do jakých podmínek, vracím-li se vůbec k něčemu.. Ale o těch už povím jen pár "vyvoleným" osobně.. Do té doby budu škrtat dny v kalendáři..

Dozála jsem to! A jsem na sebe pyšná jak dlouho ne - dokončila jsem poslední esej s deadlinem stanoveným na "před-odletem-do-UK-je třeba-stihnout". A co že jsem to teda zvládla, kromě jedné eseje už před měsícem?

ESSAY 1: do 29. března Angličtina jako cizí jazyk (čili PCA) - o otázce irského nacionalismu dle filmů a povídek, jež jsme v průběhu lekcí viděli/četli; 1500 slov HOTOVO s počtem 1,456 slov

ESSAY 2: do 6. dubna Irština - místní názvy; 1500 slov HOTOVO s počtem 1,431 slov

ESSAY 3: 11. dubna Irský folklór - pověry; 1700-2000 slov HOTOVO s počtem 1,754 slov

No nejsem já šikovná?? :o)

A tak si tady sedím s blaženým úsměvem, protože mě žádný termín netlačí. Samozřejmě, že budu shánět materiály k dalším dvěma esejím, ale to mě samozřejmě nepálí. Mou mysl teď totiž ovládají vidiny zasloužené dovolené v UK s Danielem, kde sice asi budeme taky oba pracovat na svých školních povinnostech, takže to až takové volno mezi studii nebude, ale budeme SPOLU. Jenom tři dny a pak budu opravdu v oblacích, a to nejen hlavou, ale celá, v letadle, směr Manchester, odkud nabereme směr Chester... Už aby to bylo :o)

Když svítí slunce, jste v Irsku a je Svatého Patrika, je o zábavu postaráno. Aspoň tak mi to líčili místní. Všichni doma byli odvaření, že budu v tento den v Irsku a jak mi závidí... Tak abych to snad uvedla na pravou míru:

Limerické oslavy pro mě čítaly jednu dvouhodinovou parade show, čili průvod, kam bylo zařazeno všechno možné. Pak se oslavy rozprchly. Asi se ptáte, zda jsem zapadla do místní hospůdky a upila a utancovala se do bezvědomí. Kdepak. Po dvouhodinovém stání na místě jsme byly s kamarádkou tak vymrzlé, že jsme nakráčely do Burger Kinga, daly si "oběd" a pak se rozhodly zahřát dlouhou procházkou domů. Do pubu jsme sice nakonec zalezly, ale to jen proto, že se nám dobře povídalo a nechtělo se nám domů zpět ke školním povinnostem. Lokál byl poloprázdný, žádná živá muzika, prostě normální den. Já v zeleném jsem působila až komicky. Dala jsem si čaj. Ne pivo, natož zelené. Kdyby pomalu všichni Erasmáci neodjeli do Dublinu, mohlo to tady být taky divoké. Ale bez bandy přátel, kteří s Vámi protančí večer, to není ono. Takže, drazí, to já záviděla Vám. Všechny akce. Máte se irštěji než já v Irsku. Protože..

Jediný den, kdy jsem se cítila jako v Irsku, byl nedávný výlet ze 26. března na Bunratty castle a přilehlý folk park. Hrad je nádherný, prolezly jsme ho snadúplně celý. Folkový park je neuvěřitelně krásný. Sice ne tak krásný jako Rožnov, co se folku a historie týká, ale co do krajiny je to nádhera. Poprvé tady jsem se cítila jako že jsem v Irsku. Jak dlouho že už tu jsem?? Utíká to hrozně rychle. A uteče mi to všechno, protože...

Když svítí slunce, nebo když prší, fouká vítr, prostě ať je jakkoli, tak skoro nevycházím z domu. Jednou jsem byla na švédské soukromé party, kde holky podávaly tradiční švédský zákusek s názvem "semla". A pak... hm.. a pak... vlastně.. noo.. Už vím. Předevčírem jsem byla s kamarádkou oddechnout si od školy a šly jsme na procházku do města. Uvědomila jsem si, že v centru jsem nebyla dva týdny od svatého Patricka, pokud nepočítám projíždění centrem v autobuse při výletě na zmíněný hrad. Neuvěřitelné. Alespoň jsem poslala pár pohlednic a navíc si koupila bavlnky, abych se aspoň nějak kreativně vylbla. Chybí mi pohyb, uplatnění fantazie, tvorba, která dělá radost mně a následně druhým. A to vše proto, že..

Když svítí slunce, já musím pracovat na esejích. Nechtějí toho zrovna málo. Jednu, která byla do 29. března, už jsem odevzdala. Naštěstí to nebyl takový problém, nebylo třeba používat sekundární literaturu, stačil můj názor založený na četbě a videotéce. Bohužel, ty, které mě teď čekají, jsou jiné kafe.. Mám tři dny na sepsání jedné o irských místních názvech, posléze čtyři dny na sepsání další tentokrát o irském folkloru. Pak tři až čtyři dny na načnutí třetí práce, než odjedu na dovolenou (ano, dovolenou) do UK, kde se budu týden zotavovat z klaustrofobie, kterou si určitě uženu tady mezi čtyřmi stěnami, v rodném městě svého přítele. Držte pěsti, seznámím se s maminkou! :o)

Když svítilo slunce, překvapil mě taky irský sčítací komisař, jenž mi vnutil formulář a s milým úsměvem na tváři avšak s výhrůžkou pokuty 25.000€ za neyplnění mi oznámil, že i já se musím zúčastnit. Nevím, jak tuhle situaci vyřeším. Rodiče už mě zapsali doma, navíc tvrdí, že bych musela žít v Irsku rok, abych zdejší census formuláře musela vyplňovat. Čert ví, já ne. Hm, když tak mě čeká dvojí pokuta jak z Irska, tak z ČR. "Či mě není.."

Když teď venku svítí slunce, myslím na to, kterak za chvíli pojedu do knihovny vytisknout si materiály k eseji, kterak je budu odpoledne pročítat a dávat dokupy... Avšak moje mysl se od esejí odvrací k datu čtvrtek 14. dubna a to s obrovskou nadějí. Do té doby to tu nějak přežju. Budu v Chesteru, tam snad provětrám mozek po různých, dle fotek nádherných, končinách. Odtamtud máme v plánu v noci z 21. na 22. cestovat do Dublinu. Ten si chceme v pátek 22. projít a následujícího dne bychom rádi zavítali na závěrečný den šampionátu v irských tancích, kde bych ráda pro změnu seznamovala Daniela já se svými přáteli. Odtud zpět do Limericku a nejspíš hned do víru posledních dvou esejí. Pak přežít zkouškové období. První zkoušku mám z irštiny a je hned 4. května. Další by mě měla čekat z folklóru a to 10. května. Třetí a taky poslední je z European Cinema a to v závěrečný den zkouškového. 16. května.

A kdy že to přijedu do ČR? Letadlo mi letí 18. května v 10:45 z Dublinu. A to snad taky bude svítit slunce, jako když jsem sem přijížděla.

Tak jsem nakonec, po čtyřech dnech strávených pouze v pokoji nad počítačem již zcela zoufalá a vyčerpaná, odletěla do Londýna jen s polovinou eseje a s plánem dopsat ji tam. Pitomé, být v tak skvělém městě na výletě a psát tam školní práci! Ale zvládla jsem to, dosáhla téměř dvou tisíc slov a zvládla jsem si pak užít jak města, tak i Daniela.

Londýn... nemám slov. Každý chce, ať vyprávím, jak bylo, co jsem viděla.. Ale já nemám slov, jak moc jsem unešená. Hodně věcí mě překvapilo, ono přece jen obrázky a realita jsou dvě zcela odlišné věci.. Proto mám z celého týdne jen 370 a něco fotek, z čehož půlka jsme opět já a Daniel, a ne plnou osmigigovou paměťovou kartu, jak mi bylo prorokováno. Prostě jsem si spíš užívala fakt, že tam jsem a že to vidím naživo. Mnoho věcí bylo tak ohromných, ale fotce vypadají tak nějak uboze a nicneříkajícně, že jsem tu snahu fotit poměrně rychle vzdala.

Daniel mě provedl nejen po typických turistických památkách (většině z nich), ale po dalších atypických destinacích - třeba takový Camden market, to bylo něco mezi mučením a uácháním se k smrti nad tou vší dokonalou náherou a nápaditostí. Objevili jsme krámek nějakého amerického malíře s polskými předky a typicky českým jménem Michalík, jehož morbidní obrázky Killing Rabita, kterak morduje například Telletubbies, nás nadchly nadmíru! Dále taky psycho obchody, orientální stánky, cetky, hadříky, oblečení, suvenýry... auuuuu. Asi se ptáte, kolik jsem utratila. Nic. nekoupila jsem si nic. Bylo mi jasné, že jakmile jednou otevřu peněženku, peníze utečou kompletně, neb by mi bylo líto, že když budu mít tohle, tak tamto by se mi taky líbilo... A navíc vybrat si, to abych tam strávila celý den..

Můj dojem z Londýna je tedy jedno velké AAAAAA, chci zpátky a tak všelijak podobně.

O to tvrdší je návrat do irské reality. Především té studijní. Příjezd zpět do ospalého Limericku, kde se toho moc neděje a o nedělích se snad nežije vůbec, mi přinášel na mysl myšlenky typu co tady kruciál dělám. Test z irštiny druhého dne (tedy myšleno ve středu) na univerzitě mi to ale připomněl. A tak jsem se ponořila do poznámek o svých povinnostech a v němém výkřiku "pomoc", který mi hlučí v hlavě, jsem seznala, že můj časový harmonogram je nabitý tak, až se mi dělá mdlo... No uznejte:

(a mějte na paměti, že jednu esej čítající 2000 slov jsem už odevzdala)

ESSAY 1: do 29. března Angličtina jako cizí jazyk (čili PCA) - o otázce irského nacionalismu dle filmů a povídek, jež jsme v průběhu lekcí viděli/četli; 1500 slov

ESSAY 2: do 6. dubna Irština - místní názvy; 1500 slov

ESSAY 3: 11. dubna Irský folklór - pověry; 1700-2000 slov

ESSAY 4: do 26. dubna do Americké Literatury od roku 1890 - téma zatím blíže neurčené; 1800-2000 slov

ESSAY 5: do 29. dubna do Evropské kinematografie - témata již zadána, ale zatím sjem si nevybrala; 2000 slov

Zkoušky: 2.-16. května

Tak to vidíte.. asi se zblázním. A to jsou věci JENOM do zdejší univerzity. Ještě jsem ani pořádně nezjišťovala, co se po mně bude chtít Slezská... uuuuuu, bude to vtipné.

A do toho mi začíná blbnout noťásek Otásek - filmy jsou nepřirozeně bledé a navíc mi od včerejška hlásí zničehonic, že má kopie Windowsů je neoriginální a působí mi to celkem problémy a vůbec netuchám, o co kráčí.

čili...

POMOC POMOC POMOC panikařím

Hm, a dneska si půjdu doufám užít St. Patricks day do centra, bude průvod, či co. Jsem nachlazená, kašlu jak tuberák, nos mám ucpaný, jsem ráda, že zatím žiju.. Oh my god, ta realita fakt bolí.

Už ať je 14. dubna...

Je mi jasné, že jsem drtivou většinu zklamala s ignorací zápisů na blog. Prvně jsem nestíhala, pak jaksi nebyly myšlenky na psaní, pak jsem zase nestíhala a pak mi došlo, že chtěla-li jsem vést zápisy na blogu jako deníkové záznamy, už se mi to jaksi nepovede, leda bych si vyhradila jeden celý den na sepsání toho, co se se mnou dělo. Což samozřejmě neudělám. Vlastně bych teď měla psát esej, takže děkujte tomu, že mám neskutečný kopr a vítr z toho, JAK psát esej. Místo toho si alespoň ulevuju svému svědomí a píšu alespoň do blogu...

Jaký byl příjezd, jak jsem se aklimatizovala, jak se mám, co dělám, jak žiju, co škola, ty máš přítele..?, co Irové, co Irsko a mnoho dalších dotazů, na které nemám čas nebo jednoduše chuť odpovídat. Teď to shrnu dosti ve zkratce.

Když jsem přijela vlakem do Limericku, vytlačila jsem mírnou paniku z hlavy a soustředila se na to, co MUSÍM zařídit - najít místo bydliště, dopravit se tam, ubytovat se a hlavně najít obchod, kde bych pořídila potraviny a především lůžkoviny, neb moje postel postrádala nejen povlečení, ale taky deku a polštář.

Ale první věc, co mě po nastěhování do bytu zajímala, byl internet. Vybalila jsem komp a doufala, že vše bude ok. Bylo. Veškeré obavy pak byly zažehnány, neb to hlavní, tedy spojení se světem, fungovalo bez problémů. Po telefonátu domů a Danielovi (ano, mám přítele, vlastně tehdy to byl ještě "skoropřítel"), že žiju, bydlím a jdu nakoupit vše, abych přežila i následující dny, jsem vyrazila na nákupy, kde jsem utratila nehorázné peníze a odcházela ověšená více taškami, než když odcházím z Vánočních nákupů! Další starost za mnou - bankomaty fungovaly a já neumřu hladem, neb budu bez peněz.

Kolem desáté, jedenácté v noci dorazil můj spolubydlící Adi, doktor původem z Indie a dáváme krátkou příjemnou organizační řeč. Krátkou (neb byl unavený z práceú, leč velmi důležitou - poznala jsem, že je normální, férový a že se nemusím bát společného soužití. Uf můžu v klidu a míru ulehnout a spát.

Druhého dne, 20.1., první den ve škole - místní studijní oddělení pro international students pořádá dvoudenní seminář o tom, jak to na univerzitě chodí. V mapě jsem si našla jak se pěšky dopravit na univerzitní campus. Ovšem sotva vylezu před budovu, potkávám mladé lidi a navzájem se ptáme, zda míříme všichni stejným směrem. Poznávám Nancy z Řecka, Malin ze Švédska, Léu z Francie a Ágnes z Maďarska. Zůstávám s nimi, neb v hloučku se přece jen cítím silnější. Na univerzitě pak poznáváme nové a nové lidi v průběhu obou dní. Pro mě nejdůležitější človíček tady je další Švédka Camilla. Je mi ze zdejších nejbližší (a to ne jen proto, že už tři roky chodí se Španělem a střídavě se jezdí navštěvovat, takže máme docela velké společné téma).

Z univerzity jsem nadšená - tak nádherný campus jsem nikdy neviděla. Několikero krásných budov, výzdoba...knihovna (plná knih o irském tanci..)... moderně vyhlížející "živý most" přes řeku Abbey, jehož jméno má své opodstatnění a pochopíte, když se po něm procházíte. (už jste někdy šli po dřvěném mostě z Černé louky ke Slezkoostravskému hradu a proti vám někdo šel... ty vibrace... zvláštní pocit, že? Tak takový je zdejší živý most).

Hned v pátek po ukončení semináře se zúčastňuji své první (a vlastně dosud jediné) opravdové Erasmácké party - International party v pubu nazvaném Stables. Příjemní lidi, velká zábava, dokonce nás místní postarší DJ "naučil" (tři minuty vysvětlování) dle jeho slov "irský tanec Siege of Ennis", který byl ovšem uzpůsobený pro absolutní začátečníky, takže se Siege of Ennisu podobal jen vzdáleně. Rozpoltila jsem se tehdy na perfekcionistické já -"takhle to přece nemá být!!" a učitelské já - "jasně, má to logiku, přece nás nebude půl hodiny týrat technikou". Nikdo jiný nebyl zaskočen, nikdo jiný totiž o irském tanci nic nevěděl. Došlo mi tehdy něco, co mi mělo dojít dávno. Tady se nejede na techniku, ale na zábavu a srandu. Uvědomila jsem si, co mi tak poslední dobou v tancování chybí.

První dny školy byly hektické, ale příjemné. Denně jsme se scházeli, abychom si popovídali a poznali se mezi sebou, podávali jsme si názory na zdejší styl výuky, a vůbec na naše tradice v zemích a tak dále. Baví mě to, ale cítím se první dny dost unavená z neustálého přemýšlení v angličtině, a tak celkem s povděkem vítám každý impuls mluvené češtiny - české písničky, telefon domů, seriály a filmy s českým dabingem online…

Po týdnu pobytu v Irsku mě čekala návštěva Daniela. Stručně řečeno, po třech měsících psaní zpráv, chatování a volání si po skypu nám osobní setkání jen potvrdilo, co jsme si mysleli. Co říct víc.. Jsem šťastná. Po roce plácání se v něčem, na co ani nechci vzpomínat. Inu, posuďte sami, myslím, že fotky hovoří jasněji než slova.

(a další alba)

Daniel mě navštívil dosud dvakrát, a je fakt, že jsem s ním strávila asi polovinu času, který jsem tady v Irsku. Nevadí mi to v nejmenším. Život je otázkou priorit.

Má priorita tady, když tu není se mnou on, je studovat. Přeci jen je to prvotní důvod, proč jsem tady a proč jsem dostala grant na výjezd.

Zapsala jsem si pět předmětů: Americkou literaturu od roku 1890, Angličtinu jako cizí jazyk (čili naše běžná PCA, děláme učebnici Headway Advanced), Evropskou kinematografii, Irský folklór a Irský jazyk.

Irština mě baví nejvíc. Jedna přednáška a tři hodiny výuky týdně je docela dobrý záhul, především s oce týká slovní zásoby, nabírá to poslední dobou pekelné obrátky, ale vážně mě to baví. Hlavně proto, že nemám problém vyslovit "ch" :o)) Umím toho už poměrně hodně, začínám zvažovat, že pokud budou finance alespoň na jednu věc na letní škole v Praze, budu mít pekelně těžký výběr (bodhrán?, sean nos?, setové tance?, irština???)

Americká literatura je fajná. Příjemní lidi, příjemná témata, půlku jsme probírali na SLU. Chtějí jen dvě eseje, žádná zkouška. Prima! Až na to, že tu jednu esej bych měla psát zrovna teď..

Angličtina jako předmět je taky fajn - pokud nás ji učí budoucí učitelé. Bohužel lekce s jejich učitelkou jsou docela na mašli. Je docela nepříjemně přísná, takový ten typ, který vidí jen svůj předmět bez přihlížení k dalším věcem. Chce se po nás, abychom sledovali politické diskuze. Haha. Prý když jsme v téhle zemi, měli bychomvědět, co se tu děje. To je sice hezké, ale já tohle nesleduju ani doma.. Koukáme na poměrně kvalitní filmy týkající se Irska a irské historie. To se mi líbí. Budeme číst knihu povídek. To se mi líbí méně, neb na čtení mám už americkou literatu… A děláme prezentace. Fakt to nemusím. Práce nám zadává jako na kostele a člověk má pocit, že té dámě to je pořád málo.

Irský folklór byl zpočátku pěkná nuda, ale naštěstí se to vystříbřilo a probíráme leprikóny, a Banshee, a pověry. Esej na téma pověry, to zní fajn :o)

Evropská kinematografie by byla prima věc, kdybychom netrávli tři hodiny v kuse v té nejchladnější místnosti na univerzitě a nebyli nuceni poslouchat strašně nezáživné povídání člověka, který mi docela dost připomíná mého vedoucího diplomky. Znalý, študovaný, ale pro zbytek života nepoužitelný. Alespoň že ty filmy, co nám pouští se zlepšují. Už nekoukáme dvě hodiny na "film bez scénáře" tedy promítání snímků náhodně natočených scén ze života dvacátých let v Rusku…

Nevím, jak to dělají ostatní, ale já krom školy nemám pomalu na nic jiného pořádně čas. Ostatní chodí pařit na party, do kina, do města, podnikají výlety, účastní se mimoškolního života. Ten můj život sklouzl do kolejí cyklické trati "univerzita-škola-obchod-domů"… Kromě International party, jsem zatím okusila:

To je vše. Nic dalšího světoborného neprožívám. Zvykám si na žití "sama za sebe", zvykám si na samotu (přece jen pocházím z poměrně velké rodiny, kde je pořád někdo doma), zvykám si na soužití se spolubydlícím, lekce života pokračuje s organizací času, nákupy, vařením, praním, a dalšími věcmi. Baví mě to. Jsem ráda, že tohle poznávám. Velká škola života. Jen by to chtělo více zábavy.. Ale ta přijde. Jen teď musím přetrpět psaní eseje, pak v úterý ráno dovykládat prezentaci o terorismu v Rusku (aneb co se děje ve světě) a pak se hned sbalit a hurá na letiště do Shannonu, abych mohla strávit týden v Londýně s Danielem. Foťák mám zcela vyprázdněný. Hlavu momentálně ovšem taky. Respektive už se vidím tam a nemám myšlenky na nějakou pitomou esej (1800-2000 slov na téma Co znamená vysněná farma pro 4 charaktery novele Johna Steinbecka O Myších a lidech?)…

No nic, jde se na to, už jsem tímhle článkem zabila dost času. Aspoň že mám to svědomí vůči psaní blogu o něco lehčí.

Sláinte!